V. Poltikovič: Co můžeme stihnout tento život? Být lepším člověkem

clip_image001Nikdy bych nevěřila, že rozhovor o smrti bude pro mě tak příjemným povídáním. Navíc – Viliam Poltikovič, dokumentarista, autor DVD a knihy Brána smrti, má velmi příjemný hlas a dokáže láskyplně mluvit i o tématu, které je tak přirozené a přesto u nás pořád tabu.

Nedávno vyšla u nás v nakladatelství knihaBrána smrti, která vychází z cyklu vašich dokumentů o smrti. Vzal jste si docela těžké téma. Jak vás tohle téma napadlo?

Vždycky mě zajímalo, co je po smrti. Tento námět mi přitom nabídl dramaturg České televize Antonín Trš.  Skoro třináct let to tam leželo. Přestože ten nápad byl hezký a záslužný, tak ve vedení ČT převládal přístup, že bez smrti se obejdou. (smích) Když jsem byl na cestách, stejně jsem průběžně natáčel materiál k tématu.

Kdo vás v tomto tématu oslovil?

Snad nejvíc Raymond Moody. Díky němu jsem zjistil, že i moderní věda nahlíží, že po smrti to může být mnohem zajímavější. Lpíme na tomto životě, který je svým způsobem náročným očistcem. Po smrti nemusíme, ale můžeme vstoupit do reality, která je mnohem zajímavější, příjemnější, bohatší na vnímání. Vše je tam intenzivnější. Jako se nám po porodu otevřela realita, která je bohatá na smyslové vnímání a pohyb, tak podobný kvalitativní předěl může přijít, když odložíme naše tělo.

Poznal jste nějaké příběhy o zážitcích blízkých smrti?

Jistě. Jsou velmi zajímavé. Například: Mladá žena zažila těžkou autonehodu. Najednou se ocitla mimo tělo, což bylo pro ni jako pro materialistku velké překvapení. Vstoupila do úžasného prostoru, kde se cítila jako doma. Vnímala nekonečnou bezpodmínečnou lásku. Bylo to něco nepopsatelného. Veškerý lidský cit se k tomu nedá vůbec připodobnit, jak to bylo intenzivní, silné a všeobjímající. Vnímala, jak je v tom šťastná. Jenomže po chvilce si uvědomila, že si teď užívá všeobjímající lásku, ale že sama ji během života lidem neprojevovala tak, jak mohla. Tohle uvědomění ji přimělo, že to musí odčinit, že se musí vrátit. Když viděla své zničené tělo, dvakrát zpátky se jí nechtělo. Říkala: „To jsem ještě ani nevěděla, jakou bolest pocítím!“ Ale zpátky už nemohla. Byla pár dní v komatu, lékaři pak diagnostikovali smrt, ale ona obživla. Řekli jí: „Počítejte s tím, že budete tak rok a půl – dva roky v nemocnici s následky na celý život.“ Přijala za své, že lékařům nebude odporovat. Léky schovávala do šuplíku. Tím, že zažila přítomnost nekonečné lásky, rozhodla se léčit sama a představovala si, jak ji ta láska obaluje a proudí kolem těla. Několikrát za den si dělala tyto vizualizace. A za tři měsíce šla domů bez jakýchkoliv následků. Lékaři zase koukali. Když ji k návratu přimělo jen to, že rozdávala málo lásky, jak na nás asi v takové chvíli působí vědomí toho, že jsme někomu ublížili?

A bylo ještě něco, co vás hodně překvapilo?

Ano. Zajímavé jsou zkušenosti ze sdílené smrti, kdy stejnou zkušenost zažívají přísedící, kteří jsou u lůžka umírajícího. Tito lidé vnímají, že se z těla umírající osoby oddělí jakási duchová bytost, opouští místnost a vezme vědomí těch přísedících s sebou –vstupují do jiné reality, kde vidí, že právě zemřelého očekávají a vítají jeho blízcí, dříve zemřelí (lidé i zvířata), a vnímají i rekapitulaci života zemřelého. Potom se vrátí do svých těl. Když si sdílejí zážitky, tak zjišťují, že to prožili všichni stejně. To už nejsou nemocní, ani zranění lidé, často jde o zdravotníky, sociální pracovníky, příbuzné. Nedá se to interpretovat jako halucinace. Ale neprožívají to všichni přísedící, není to pravidlem.

Jak se popisuje ta rekapitulace?

Život se promítne do sebemenších detailů, protože tam prostor a čas v našem pojetí už není. Při promítání života je člověk sám svým soudcem. Ale je zajímavé, že svůj život vidí zemřelý z pohledu lidí, se kterými ten život prožil. Takže uvidíme do detailů, co jsme v ostatních lidech vyvolali svým jednáním. Raymond Moody se tímhle tématem zabývá celý život. Jediné, co z jeho pohledu v okamžiku smrti dává smysl, je být dobrým člověkem. To jediné se nám zhodnotí, povznese nás a nese do lepších sfér. Když se tady k někomu chováme zle, můžeme to skrýt, ale tam to před nikým neskryjete. Tam jste s tím konfrontováni naplno a všichni to vidí. A příšerně to tíží. Jak to napravit, když už je život pryč? Co pak s tím?

clip_image002Další život.

Určitě, jde jen o to, v jaké sféře. Často se vracíme a dokola řešíme to samé, nedokážeme to překlenout.

V našem kolektivním vědomí smrt rovná se bát se, brát ji téměř jako trest…

Ono to souvisí s paradigmatem, které nastavila materialistická věda. Jsme k tomuto přístupu vychováváni. Nemluví se o smrti, odsouvá se, je to něco podivného depresivního. Člověk prostě zmizí, pohřbí ho, ale chybí kontakt s umírajícím a se zemřelým. Inspirativní přístup mají v Japonsku. Tam se na smrt připravují vědomě celý život. Například pozůstatky předků jsou součástí domácího oltáře. Berou to tak, že smrt je vyvrcholením života. Není to žádná tragédie, nic špatného, naopak, je to velice odpovědný proces, ke kterému člověk celý život směřuje. Jsou vedeni k tomu, aby tím procesem prošli soustředěně a bděle (což je i buddhistický přístup) a aby měli pořád v životě věci vyrovnané a byli schopni kdykoliv odejít. K té soustředěnosti vede celá japonská kultura: čajový obřad, bojová umění, samurajové… ti už jakoby byli mrtví. Byli vyrovnaní a smíření, připraveni odejít kdykoliv. Japonci hodně cítí odpovědnost za to, co po sobě po své smrti zanechají. Jaká energie po nich zůstane. Jestli bude prospěšná pro celek. Jde o to okamžik smrti nepropást a vědomě jím projít.
V knize Brána smrti je japonský přístup podrobněji vylíčený díky Robinu Heřmanovi, který je velký znalec – japanolog a zároveň vysvěcený mnich ve škole esoterického buddhismu Tendai. U nás jsou duše zemřelých většinou zmatené, nejsou připravené. Přijdou na to, že zemřeli, někdy až po čase, když už například vidí, že jdou do práce a někdo sedí na jejich židli, že si o něm povídají, že nezanechávají stopy, projdou zdí, rychle se přemísťují. TřebaVladimír Sadek, autor knihy Doteky duševyprávěl, že za ním jednou přišel druhý manžel jeho maminky, který byl materialista. Zemřel a nevěděl, co se stalo. Ptal se ho: „Co se to děje? Chvilku jsem s tvojí mámou, chvilku támhle, co to je?“ A profesor Sadek mu odpověděl: „Prosím tě, ty už jsi ale zemřel, už jsi opustil svoje tělo.“ A ten muž si to uvědomil a poděkoval mu za vysvětlení.

To mi připomíná film „Ti druzí“ s Nicole Kidman 

Ano. To je velmi působivý film.

Mluvil jste i s lidmi, co pracují v hospicích. Obdivuju, že tuhle práci dokáží dělat.

Je úžasné, že většinou tu práci vnímají jako dar. Že dostávají mnohem víc, než co do toho dávají. V Kalkatě, v domě pro umírající, který založila Matka Tereza, jsem mluvil s německým bankovním úředníkem, který jel do Indie na dovolenou. A už tam zůstal. „My to chceme dělat, tu práci potřebujeme,“ říkal mi. Sestry z našeho hospice mi vyprávěly, že lidi, kteří jsou se životem smíření, odcházejí klidně. Ti, co měli život rozhašený, chovali se ne zrovna nejlépe, tak umírají těžce, nemůžou odejít snadno. V okamžiku odchodu smířeného člověka ty sestry nebo i někdo z rodiny prožívají něco krásného. Jak se otevře brána do jiné dimenze, tak je prostoupí úžasný klid; něco nepopsatelně krásného. Jako kdyby se třeba rozsvítily tisíce svíček. To v nich zanechá zážitek na celý život. Bolest ze ztráty přijde až po čase. A rozhodně doporučují doprovázet svého blízkého na poslední cestě, být s ním. Často dojde i k vyjasnění různých momentů, k usmíření a duši odcházejícího se odlehčí. Navíc být s někým v tak intimní silné chvíli – takových příležitostí v životě moc nemáme.

Jak změnit zažité modely, které o smrti a umírání u nás kolují?

Člověk by měl být otevřený. Proč by věci měly být jen tak, jak mi říkají a jak se většinou chovají druzí, když jsem to sám neprožil? Zbytečně pak dochází k tomu, že se před něčím a někým uzavírám. Nedokážu pochopit druhé, protože mají jiné vidění světa. Tibeťané mají třeba vzdušný pohřeb, kdy rozsekají tělo zemřelého a nechají ho dravcům. Mají jiný přístup lpění na těle než my. Oni naopak vnímají tu jednotu, že jsme součástí celku a to, co nepotřebuji, odevzdám. Mají tělo recyklovat dravci, červíci, nebo oheň? A právě Tibeťané mají jeden z nejlépe propracovaných konceptů procesu smrti. Když dokážu vidět a přijímat věci otevřeně, bez dogmat a přejatých modelů, kdy vše je možné a záleží jen na mé zkušenosti, tak mě svět začne těšit, jak je rozmanitý. A uvědomuju si svobodu volby. Není nic, co by nešlo. Lidi mají rádi jistoty, bojí se jít dál než za to, co znají. Ale všechny ty jistoty jsou stejně iluzorní.

Jediná jistota je smrt, že?(smích)

Té se nevyhneme. Čím víc se pustíme zažitých schémat, tím víc nám vstoupí něco nového do života.

Přijde mi, že čím míň se bojíme smrti, tím míň se bojíme života.

Když víte, že nemáte co ztratit, tak jednáte svobodně.

Co bychom lidem mohli doporučit k tématu?

Např. Tibetská kniha mrtvých dost podrobně popisuje proces umírání a smrti. Je to náročnější kniha. Do srozumitelnější formy ji převedl Sogjal-Rinpočhe ve svéTibetské knize o životě a smrti. Doporučuju každému si ji přečíst. Jsou tam i jednoduché, ale účinné příklady meditace a jak pracovat s myslí. Vše se dá ovlivnit a zúročí se to právě i v procesu umírání.
A hodně zajímavého a inspirujícího od mnoha odborníků je právě v nové knize Brána smrti. Jsou tam informace, které se už do stejnojmenného seriálu nedostaly.

Autor článku: Bára Pečová

Zdroj: maitrea.cz

Projekt MYSTIC HOUSE – odhrnúť závesy a urobiť ďalší krok

mhm1Aktuálny nov a „sabiány“ 

„Žena odhŕňajúca dva tmavé závesy, ktoré zakrývajú vstup na posvätnú cestu.“ Takto znie Sabiánsky symbol nachádzajúci sa na 20. stupni Škorpióna. Práve dnes, keď píšem tento článok, sa na tomto stupni odohrá nov. Nov, ktorý môže byť pre nás príležitosťou a novým impulzom nahliadnuť za dva tmavé a ťažké závesy dualistického vnímania reality. Závesy rôznych buď – alebo, pre a proti, v ktorých uviazla naša myseľ. Iba tak môžeme zazrieť cestu vinúcu sa za nimi. Našu Cestu, ktorá je pre každého iná a jedinečná. Vidieť kadiaľ povedie, aké prekážky a výzvy nás na nej čakajú. Akých pomocníkov po ceste stretneme, akým nástrahám budeme čeliť… 

Závesy = dualita = vzťahy = komunikácia 

Ako odhrnúť tieto pomyselné závesy duality zakrývajúce vstup na onú posvätnú Cestu? Rozhodne nie tak, že ich strhneme a hodíme za seba. Tváriť sa, že neexistujú nie je riešenie a ani sa to vlastne nedá. Paradoxne sú súčasťou nášho života aj našej Cesty rozprestierajúcej sa za nimi. Zdá sa, že jediným možným riešením je akceptovať ich, spoznať a pochopiť, čo od nás žiadajú, akú úlohu zohrávajú v našom živote a v konkrétnom období. Pretože podstata skutočnosti, v ktorej žijeme je duálna a skúsenosti s touto všadeprítomnou dualitou zažívame hlavne prostredníctvom vzťahov. Áno, náš život je predovšetkým o vzťahoch. O sieti vzťahov, do ktorej sú votkané naše osudy, a z ktorej sú utkané naše duše a príbehy. Vzťahy, tak ako tie dva závesy, lemujú našu Cestu a zároveň sú tou silou, ktorá nám umožňuje po nej kráčať. Podmienkou je vidieť to, čo je za nimi. Aby sme pri tejto chôdzi, ktorou je vlastne náš život, nenarážali hlavou do rôznych prekážok a nespôsobovali si tak stále nové a nové zranenia.

Samotné vzťahy sú zase hlavne o vzájomnej výmene a komunikácii. Tá prebieha súčasne na dvoch základných rovinách. Na vnútornej – psychologickej a na vonkajšej – existenciálnej. Pravdou však je, že vzťahy a komunikácia v rôznych oblastiach vonkajšieho života sú iba odrazom vzťahov a komunikácie v našom vnútornom svete. Hovoríme tomu projekcia. Vonkajší svet sa stáva projekčným plátnom, na ktoré prostredníctvom autonómneho a nevedomého procesu premietame do druhých osôb, objektov a udalostí v našom okolí rôzne tendencie, vlastnosti, možnosti a nedostatky, ktoré v skutočnosti patria nám samotným. Vonkajší svet sa tak stáva javiskom zaplneným čarodejnicami a princeznami, démonmi a hrdinami drámy, ktorá sa odohráva v našich hlbinách. Napriek tomu, že táto forma komunikácie medzi nami a vonkajším svetom funguje spravidla nevedome a automaticky, je užitočným nástrojom sebapoznania. Odhaľuje nám súvislosti medzi vonkajším dianím, udalosťami a tým, čo sa odohráva hlboko v našom vnútri. Takto máme možnosť pozorovať naše predstavy, potreby, tendencie, konflikty premietajúce sa vo vonkajšej realite ako odrazy tej vnútornej a poznávať tak samých seba. Máme možnosť postupne si osvojovať celostný pohľad na seba, svet a ostatných. Nestrácať zo zreteľa zmysel toho všetkého, čo sa v nás a okolo nás deje, ba čo viac, vidieť a vnímať možnosti a riešenia, ktoré nám daná situácia ponúka. 

Mystic house – vzťah, komunikácia, cesta 

Mystic house je jedinečná a originálna metóda mapujúca našu vnútornú aj vonkajšiu komunikáciu a taktiež výmenu s okolím prebiehajúcu v konkrétnom časovom období. Tá vnútorná je založená na vzájomnej komunikácii dvoch základných aspektov nášho „Ja“. Dvoch osobností, osobnosti č. 1 a osobnosti č. 2, alebo vedomia a nevedomia, či vonkajšej autority a vnútorného dieťaťa… podľa toho, čo je komu bližšie a pochopiteľnejšie. Tieto dve osobnosti sú na logu „Mystic house“ zobrazené ako dve tváre stojace oproti sebe. V rôznych obdobiach nášho života si tieto osobnosti č.1 a č.2 obliekajú všakovaké kostýmy a masky. Berú na seba podobu archetypov aktuálnych v našom živote a v konkrétnom období, v ktorom rozohrávajú pestrú paletu situácií, dejov a udalostí. 

Svoju vnútornú neistotu som prirodzene kompenzoval vonkajšou istotou alebo – lepšie povedané – táto vada sa kompenzovala sama, bez mojej vôle. Pripadal som sám sebe ako niekto, kto je vinný a zároveň by chcel byť nevinný. V pozadí som stále vedel, že som dvoma. Ten jeden bol synom svojich rodičov; chodil do školy a bol menej inteligentný, menej pozorný a usilovný, menej slušný a čistý než mnohí ostatní; ten druhý bol naproti tomu dospelý, ba až starý, skeptický, nedôverčivý, vzdialený svetu ľudí…. Hra a protihra medzi osobnosťami č. 1 a č. 2, ktoré sa tiahli celým mojim životom, nemajú nič spoločné s nejakým “rozštiepením” v obvyklom lekárskom zmysle slova. Naopak, odohrávajú sa v každom človeku…  C.G. Jung 

Medzi dvoma tvárami na logu vzniká obraz kalichu. Ak je výmena a komunikácia medzi oboma osobnosťami harmonická a vyvážená kalich medzi nimi je plný a my v živote pociťujeme naplnenie. Ak je táto výmena konfliktná, založená napríklad na jednostrannej manipulácii, prevahe a dominancii, kalich je prázdny a my pociťujeme v živote prázdnotu. Obe osobnosti musia mať v našom živote priestor a svoje stabilné miesto. Iba tak môžu spoločne podopierať a niesť strechu, ktorá je na logu nad nimi. Strecha predstavuje spoločnú tému ponúkajúcu priestor na uplatnenie a realizáciu oboch osobností. Doslova zastrešuje ich vzájomnú výmenu a stáva sa platformou, na ktorej už spomínaná výmena prebieha, a na ktorej môžu budovať svoj vzťah. Avšak strecha nie je iba strechou. Ak sa pozorne pozrieme, tak je aj šípkou ukazujúcou smer. Smer pohybu zdola nahor. V rámci diskusie a výmeny našich dvoch osobností predstavuje možný a veľmi pravdepodobný vývoj a progres. Ukazuje nám, kam nás aktuálna interakcia osobnosti č.1 a č.2, či už na vnútornej alebo vonkajšej úrovni, môže posunúť na pomyselnej špirále nášho osobného príbehu, odvíjajúcej sa po vertikále zdola nahor. Čo vám teda Mystic house môže ponúknuť? 

Projekt MYSTIC HOUSE – služba pre vás 

Projekt MYSTIC HOUSE vám zatiaľ ponúka možnosť objednať si analýzu a výklad na jeden osobný rok (čiže obdobie od jedných po nasledujúce narodeniny), v podobe audio nahrávky vo formáte mp3 za cenu 15 €. V prípade záujmu sa informujte, prípadne objednávajte na adrese:

astronell.sk@gmail.com

Táto analýza a výklad na obdobie jedného roka ponúka nasledovné:

– odhaľuje nám dôležité životné témy konkrétneho roka odvíjajúce sa na pozadí každodenných udalostí,

– zoznamuje nás s protichodnými potrebami vytvárajúcimi v nás vnútorné napätie a prípadný konflikt, voči ktorým ostávame, pod tlakom každodennej reality a povinností, spravidla hluchí,

– ponúka nám témy, tendencie a riešenia, ktoré sú vhodné ako východiská zo situácií, ktoré často vnímame ako neriešiteľné,

– ďalej nám ukazuje do akých udalostí sa môžu už spomínané vnútorné potreby a tendencie premietať,

– poskytuje nám možnosť predvídať a vedomým spracovaním vnútorných konfliktov aj ovplyvniť pravdepodobné udalosti, prameniace z diania hlboko vo vnútri,

– upozorňuje nás na nebezpečenstvá, ktoré na nás v danom roku číhajú,

– oboznamuje nás s pravdepodobnými udalosťami v dvoch zásadných životných oblastiach a to v profesnej oblasti a v oblasti vzťahov.

 

Projekt MYSTIC HOUSE bude prebiežne dopĺňaný ďalšími službami.

 

MUDr. Jarmila Klímová: Nic není náhoda

3-59Lékařka Jarmila Klímová se původně věnovala psychiatrii. Oboru, který má údajně léčit lidskou psychiku, a tedy i duši. To, co jí při praxi neustále chybělo, byl ucelený pohled na lidskou osobnost a vše, co ji obklopuje. Vysvětlení jevů a jejich příčin a pohled skrytých souvislostí, které nejsou jen v naší hlavě, ale všude kolem nás. Obor, který jí na otázky odpověděl, se nazývá psychosomatická medicína.

V čem je tolik důležitý psychosomatický přístup?

Když se začnete dívat na širší podstatu toho, co se nám děje v těle a co se odehrává kolem nás, musíte nutně dospět k závěru, že neexistuje nemoc, která by psychosomatická nebyla. To ale neznamená, že je vhodné všechny nemoci psychosomaticky léčit. Občas si můžeme dovolit říct, že mám opravdu jenom rýmu, a vzít si acylpyrin, protože tyhle povrchnější nemoci jsou jenom situační, krátkodobou reaktivní záležitostí na nějaký sociální diskomfort a nemusíme zkoumat, jestli někdo někde škrtil našeho pradědečka. Úplně jiná situace nastává, když se nemoc vrací a z opakovaného průběhu se stane průběh chronický. Pak je vhodné se začít zamýšlet nad tím, že to patrně nebude náhoda. Že ta nemoc má nějaký svůj kontext. A to vyžaduje práci s individuálním příběhem každého klienta. Je nutné najít základní vzorec, matrici, na jehož principu nemoc vzniká, tak může začít proces uzdravování.

Co to konkrétně může být?

Může to být třeba vzorec, který nám nechtíc, ale o to s větší impresí, předala naše maminka a který se jmenuje: „Rosteš pro šibenici, holenku, a nikdy z tebe nic nebude.“ Takové sebepojetí se pak při opakovaných neúspěších začne zrcadlit na fungování našeho těla. Sem patří třeba celá rodina autoimunních onemocnění, poruchy imunity, které jsou ze 70–80 % příčinou ostatních nemocí, stejně tak veškerá onkologická onemocnění, primárně vycházející z oslabení protinádorové imunity.

Mluvila jste o chronických a opakujících se nemocech…

Západní medicína, která pro takové nemoci nemá vysvětlení, jim říká genetické nebo také esenciální či idiopatické. To v překladu znamená nevysvětlitelné nebo zničehonic vzniklé. Ale když se dobře podíváte na světové genetické studie, nebyla až na tři čtyři velmi vzácná genetická onemocnění nikde prokázaná genetická součinnost.

Jak tedy takové chronické nemoci „léčit“?

Musí se přerušit předávání konkrétního nemocného způsobu myšlení z generace na generaci. To není předávání v zápisu nějakého genomu, chromozomu, ale je to předávání mentálních vzorců. A pak to z toho neuvědomovaného vytáhneme do vědomé roviny, a to neodprožité, bezemoční, si prožijeme. Klient si po třiceti letech odpláče nebo odvzteká nějakou křivdu, dojde k napravení emočního deficitu, a především dojde ke změně postoje k tomu, co se stalo. Samozřejmě nemůžeme měnit historii ve faktech, ale můžeme k historii měnit postoj.

Zní to jednoduše, ale jak se té skutečné příčiny, která to všechno po generace způsobuje, dopátráte?

Většinou stačí, když se dopátráme dvě tři generace zpátky. Ale ne vždycky je nutné jít tak daleko, někdy se stačí vrátit o deset let. Někdy je naopak potřeba zajít ještě dál do historie, a na to jsou potřeba jiné metody, jako například kineziologie, která se přes buněčnou informaci a svalový test dostává k informačním potenciálům, které jsou mimo naše bdělé vědomí. To, co vnímáte a vidíte, není veškerý vesmír. Informační kanály vedou i tam, kam už vědomou myslí nedosáhnete, takže je vlastně nemůžete ani potlačovat. Nemáte to totiž ve své moci. A jsme zase zpátky u somatiky. Pokud nemáte něco ve své moci, nemůžete to ovlivnit. A moc získáváme informacemi, věděním, změnou postoje. Jestliže dnes ovlivníme změnou postoje historii, která se odehrála před sto lety, pak zpětně měníme přítomnost. Víme, že naše dnešní přítomnost je výsledkem historie. Obtížnější je si představit, že když postojem změníme historii, změní se přítomnost i na skutečné, materiální bázi. Je to velmi prosté cestování v čase.

Cesta k uzdravení každého člověka tedy vede přes znalost takzvaného kontextu svého života…

Když přišel dřív obvoďák na vesnici za babičkou a snažil se zjistit, kdy se jí objevily žaludeční vředy, musel si vyslechnout, jaké bylo posvícení a jak se k nim stěhoval švagr a jak babičce umřela loni na podzim koza. Pro tamějšího doktora to byla možná ztráta času, pro nás je to ale rajská hudba, protože takto získáváme kontext. Víme, že nic není náhoda, že spolu všechno souvisí, ale ve spojitostech, které nám nejsou v tom běžném komerčním uvažování dostupné. Logiku, kterou potřebujeme dohledat, nám dává jen kontext. Takže jestliže zjistím, že babičce zemřela koza, kterou milovala, a že se tam v té době ještě nastěhoval švagr, kterého babička nemůže vystát, je jasné, že to s ní nějak zahýbalo. Zvlášť když ty emoce nejsou vědomě odprožité.

Takže za každou nemocí stojí konkrétní zážitek?

Kontext vzniku nemoci nemusí být pouze z toho, že se něco jednotlivého strašného stalo, ale my často dohledáme, že se něco důležitého nestalo. Že jsme byli nemilovaní, nevšímaní, neakceptovaní… Nebo že tam někdo chyběl. A naopak obecně oblíbená představa, že se musela stát nějaká strašlivá věc v minulosti, která nemoc vyvolala, je také zavádějící. Stačí, že se stalo málo méně strašlivých věcí, ale pak se s nimi třeba nějak v rodině zacházelo, různě se to mytizovalo nebo se to cíleně potlačovalo, zakazovalo se o tom mluvit, až se to ukotvilo někde v mysli. Ale také v té buněčné inteligenci, která si pamatuje každou vteřinu našeho života.

Vzpomínky jsou tedy ukryté i v našich buňkách?

Každá buňka má svoji celoživotní biochemickou nevymazatelnou paměť. Naše mysl může vzpomínky potlačit, ale naše tělo a naše nevědomé a předvědomé a prožitkové složky mysli si to všechno pamatují. A to, že je to obsaženo v naší mysli, znamená, že je to obsaženo i v naší přítomnosti. Všechno, včetně emocí, se zapisuje do materiálních struktur. Emoce není nějaké nehmotné povzdychnutí, emoce je definovatelná bílkovinná struktura. To, že prožíváme na nějaké úrovni radost, smutek, úzkost nebo jinou emoci, mění v tu samou vteřinu strukturální složení našeho buněčného těla.

Takže kdyby babička mrtvou kozu rovnou oplakala a řekla švagrovi, co si o něm myslí, neměla by vředy?

Zjednodušeně řečeno – ano.

Jak těžké je najít tu základní příčinu původu onemocnění?

Pokaždé vstupujete do nového příběhu, a i když máte léta praxe, nemůžete nic pouze odhadovat. Odhadnout a dopátrat se je něco úplně jiného. Dopátrat se znamená, že v tom společném procesu porozumění nemoci v životním příběhu přebírá aktivní léčivou sílu do rukou klient sám. My zůstáváme průvodci, kteří ukazují vhodný směr cesty.

Můžeme něco sami odhadnout podle klasických psychosomatických pouček typu: bolest zad znamená, že si toho moc nakládáme?

Samozřejmě existuje něco jako výkladový slovník psychosomatiky, ale berme všechny tyhle pomocné orientační metody nebo návody opravdu jen jako pomocné v nejširším slova smyslu. Když vám tady bude stát deset lidí s chřipkou, pokaždé bude kontext nemoci jiný podle času, věku, životní situace, společenské úrovně, inteligence atd. Z tohoto důvodu nebude psychosomatika patrně ještě dlouho uznaná jako věda, protože jedním ze základů vědeckosti je dokazatelnost a opakovaná ověřitelnost. A to tady samozřejmě nepadá v úvahu. V psychosomatice také neexistují takzvané doporučené postupy, kterými se řídí západní medicína. Je to v podstatě žonglování se zodpovědností, která se vznáší někde mezi lékařem a jeho pacientem.

Psychosomatika ale také postupuje podle nějakých pravidel…

Psychosomatika má své doporučené postupy, a to je přesně vymezit roli a odpovědnost klienta, který do procesu léčení vkládá svoje aktivní chování a jednání, a terapeuta, jenž nepřesahuje životní kompetence svého klienta. A dalším doporučeným postupem pro terapeuta, který se mně jeví obzvlášť jako efektivní, je používat mozek. To se hodně vyplatí. Pochopitelně, že celá psychosomatika není jen o tom, že někomu vykecáme díru do hlavy. I tady jsou vhodné medikace, biomodulační preparáty typu bylinná léčba, energetická léčba, masáže atd. Člověka můžeme vnímat jako kosmickou jednotku. Všechno, co je nad ním, tedy rodina, stát, planeta, vesmír, je makrokosmos a všechno, co je menší, tedy v těle obsažené orgánové a buněčné systémy, fyziologické pochody a tak dále, je mikrokosmos. A všechny tyto vrstvy obsahují svoji vlastní inteligenci, dokonalým způsobem ve svém zmenšení produkují a napodobují celky nadřazenější. Moderní medicína ale stojí na svých specializacích, takže si tyto vzájemné souvislosti vůbec nedává dohromady. To, že onemocnění plic souvisí s patologií tenkého střeva, by ještě mohlo zajímat internistu před sedmdesáti lety, ale dnes máme oddělení plicní a oddělení gastroenterologické. Jak chcete dávat dohromady souvislost?

Proč se podle vás moderní medicína vydala tímto směrem?

Evropa je v posledních 600 letech výrazným způsobem ovlivněna křesťanským nazíráním na svět. A z výchovného hlediska nás tahle křesťanská filozofie historicky učí, že nemoc je trest boží. Například australští Maorové nebo amazonští indiáni něco takového vůbec neznají. Ale jestliže my vnímáme nemoc jako trest boží, budeme se k ní také tak vztahovat: jsme potrestaní a bezmocní. Tento postoj se obpochopitelně, tiskl do moderního zdravotnictví, ve kterém je pacient obiš a lékao všemohoucí buh, který ví, co a jak pacienta bolí, jak ho léeit. Bez ohledu na to, jak se pacient cítí a co si myslí. Pacient zustává zcela pasivni veden cestou, kterou nezná, s cílem, kterému nerozumí, za pomoci prostoedku, na které nemá možnost se zeptat. A vitiinou s výsledkem: —To máte, pani, na zbytek života, s tím se musíte naueit žít.“

Kdy se objevil psychosomatický přístup?

Psychosomatika není žádná novinka ezoterických pavěd, které dostaly prostor se exhibovat v postmoderní Evropě. Je to prazáklad toho, jak vůbec historicky vzniklo léčení. A to vzniklo v momentě, kdy pračlověk snědl první bylinu a zjistil, že se mu udělalo lépe. Od samotného prapočátku se každý lékař díval na nemocného jako na komplexní psychosomatickou bytost. To se začalo dramaticky měnit na přelomu 14.–15. století, kdy se tady začíná ze dvou stran polarizovat boj o moc nad člověkem. Z jedné strany je to církev, z druhé věda. To platí o všech vědních i politických systémech, ve kterých tyto mocenské proudy byly, jsou a budou.

Na psychosomatické léčbě by ale společnost mohla jedině ušetřit…

Rozhodně by neušetřila nadnárodní farmaceutická lobby, která byla ještě před dvaceti lety na žebříčku objemu obchodu na čtvrtém místě. Na prvním místě byl obchod se zbraněmi, na druhém s drogami, na třetím obchod s bílým masem. Pokud soutěžíte s těmito soupeři, je asi potřeba nalézt mimořádně špinavé prostředky k tomu, abyste se dostali na první místo, na kterém je farmaceutický průmysl dnes. Z hlediska lokální mikroekonomiky je psychosomatická léčba náročnější, protože ji nehradí pojišťovny. Z hlediska makroekonomiky je ale mnohonásobně ekonomicky výhodnější, protože postupně eliminuje dlouhodobé, často celoživotní užívání velmi drahých léčiv. Dalším faktorem je nemocnost. Z dlouhodobého hlediska se lidem v psychosomatickém léčení snižuje počet zameškaných hodin v práci, protože se jim přestávají opakovat a vracet jejich takzvaně chronická onemocnění, kvůli kterým stráví průměrně 6–8 týdnů na nemocenské za rok při běžné medicínské péči.

S jakými potížemi k vám chodí klienti nejčastěji?

Nejčastěji chodí s tím, co se jim nedaří vyléčit, a je úplně jedno, jestli jde o lupénku, onkologické onemocnění, chronický kašel, lymeskou borreliózu, ADHD nebo roztroušenou sklerózu. Klient, který k nám přichází, je často unaven, znechucen a degradován dlouhodobým navštěvováním různých medicínských oborů, ve kterých stále nenachází odpověď na to, proč se mu ty které příznaky dějí, proč se stále cítí nemocen, a na postupných vyšetřeních dochází k tomu, že nemá žádnou zjevnou dohádatelnou příčinu nemoci. Přesto bere léky, které mu nepomáhají, a ještě je tímto systémem označen za potížistu a hypochondra.

Ordinací s takzvaně celostním přístupem ale přibývá a uvažuje se o zařazení psychosomatické medicíny jako oficiálního oboru.

V úctyhodné snaze zaoadit psychosomatiku jako oficiálni uznaný lékaoský obor do zdravotnictví vidím velké riziko. Obávám se, že se tak z psychosomatického poístupu stane okleitiné torzo a paskvil, který bude mít s transoborovým poznáním jen málo spoleeného, a dostane se to na úroveo, před kterou neustále varujeme, a sice do nebezpečné věty typu: „Paní, to máte ze stresu.“

Ale spousta nemocí přece vzniká ze stresu?

To je ono. Když se začne žonglovat s něčím tak bezobsažným, jako je pojem stres, dostaneme se k bezobsažnému výsledku. Stres je jakékoli vychýlení, ať už fyzikální, chemické, mechanické, biochemické, strukturální, sociální, psychologické, historické, kulturní nebo finanční… Vychýlení z optimální rovnováhy. Je tedy něco, co žijeme a není to stres? Stres je všechno. Jde jenom o to, že společnost v komercionalizaci jazyka zachází s tímto pojmem zcela neuváženě, bez náhledu hloubky, co ten pojem vlastně obsahuje. Věty „paní, to máte ze stresu“ nebo „musíme pozitivně myslet“ jsou naprosto bezobsažná vágní sdělení, která klienta dostanou ještě do většího stresu, protože ho ještě víc vychýlí z možnosti poznání, přiblížení se kontextu jeho nemoci.

Jaká je podle vás tedy budoucnost psychosomatické medicíny?

Žijeme v éře hroucení se velkých systémů, včetně farmaceutického průmyslu. Už se mluví a píše o tom, že jsou jejich preparáty neproduktivní, poškozují zdraví, začínají padat první soudní žaloby. Na světlo se dostávají všechny lži a výmysly o cholesterolu, všechny bludné diagnózy, které stály životy milionů lidí, včetně obětí onkomafie, která naprosto bezskrupulózně zbavuje lidi životů pod záminkou smrtelné diagnózy.

Tedy rakovina je podle vás něco jako výhodný byznys?

V rámci farmacie není výnosnější byznys, než je rakovina. To je nejvýnosnější komodita zdravotnictví. Do člověka se nacpe obrovské množství léků s tím, že je musíte brát do konce života, jinak budete zastrašováni tím, jak příšerná smrt vás čeká.

Ale proč se tahle nemoc stává pandemií v dnešní moderní společnosti?

To je jednoduchá odpověď: Protože je velice efektivně vyrobená. Jednak propagandou na té psychoúrovni a jednak chemickou devastací životního prostředí.

——————————————————————————————–

MUDr. JARMILA KLÍMOVÁ
Psychiatrička, psychoterapeutka a koučka, která se ve svém oboru specializuje především na problematiku mezilidských vztahů, párovou a rodinnou psychoterapii a psychosomatiku. Vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. V roce 2000 dokončila čtyřletý výcvik v rodinné terapii a psychosomatice u MUDr. Vladislava Chvály v Liberci. Je vedoucím a garantem konzultačního a terapeutického institutu AKTIP v Praze, který se zaměřuje na psychosomatickou péči s biomodulačními léčebnými metodami.

——————————————————————————————–

Autor článku: Marta Fenclová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Ako si zasadil, tak zožneš.

Tak… a Jupiter máme v znamení Panny. Čo všetko to znamená, okrem tých dvojrozmerných tradičných pohľadov, ktorých je plný internet.

Najskôr by sme mali vedieť, čo ten Jupiter od nás požaduje. Pri prechode jednotlivými znameniami predovšetkým chce, aby sme svoje zastarané, no aj tak stále aktuálne životné stratégie, týkajúce sa konkrétneho znamenia, posunuli na vyšší level. Naša životná filozofia súvisiaca s príslušnými životnými oblasťami by teda mala byť aktualizovaná na novú verziu. Nestačí sa však pozrieť iba na aktuálne znamenie Panny, ako to už býva zvykom. Nesmierne dôležitý je kontext, príbeh, pohľad z vyššej perspektívy.

Musíme sa teda vrátiť dva roky dozadu. V lete 2013 totiž vstúpil Jupiter do znamenia Raka a zároveň vstúpil aj do druhého kvadrantu celého zverokruhu, čím otvoril pred nami novú trojročnú „Jupiterovu kapitolu“ aj s jej témami. V prvom roku sa hlásili o slovo témy korešpondujúce so znamením Raka. Čiže na programe boli hlavne naše korene, naša zviazanosť s minulosťou, naše rodinné zázemie, vzťahy a záväzky z toho vyplývajúce. A možno aj naša závislosť a nesamostatnosť súvisiaca práve s rodinou a minulosťou. Taktiež šlo o naše vnútorné dieťa, o jeho zranenia, ale aj potreby a túžby spravidla stále nenaplnené.

O rok neskôr, v lete 2014, vstúpil Jupiter do znamenia Leva. V tomto roku v nás dozrievali konkrétne kroky, ktoré mali byť reakciami na podnety a impulzy z roku predchádzajúceho. Išlo v nich predovšetkým o potvrdenie, aktualizáciu, alebo znovu nastolenie vlastnej autonómie. Schopnosti byť samostatný, jednať samostatne a za seba. Dôležité bolo v tomto roku aj uvedomenie si toho, na akej báze je založená naša osobnosť. Kto vo svojej podstate sme a s tým súvisiace kreatívne hľadanie spôsobov, ako to dať najavo, ako s tým vo svojom živote naložiť.

To, čo sa bude diať v nasledujúcom roku, počas prechodu Jupitera znamením Panny, je celkom pochopiteľné. Budeme zbierať plody z posledných dvoch rokov. Aké sladké budú, záleží iba na tom, nakoľko sme boli v tých predošlých rokoch, k sebe, ale aj k okoliu, úprimní. V tomto roku pôjde o to, aby bol „Lev sýty a Rak celý“. Budeme mať možnosť v reálnom živote osvedčiť našu schopnosť flexibility. Tiež budeme skúšaní z predmetu: “Ako odlíšiť podstatné od nepodstatného?” Ako naložiť s častokrát protichodnými požiadavkami Leva a Raka tak, aby z toho vzišlo niečo užitočné pre nás a rovnako aj pre naše okolie. Budeme hľadať spôsob, ako by to všetko mohlo v našom živote fungovať na vyššej úrovni ako doposiaľ. Tak, aby sme si mohli o rok povedať: “Dobrá práca, opäť som urobil výrazný krok bližšie k sebe samému.”

 

Blíži sa čas uzávierok…

… a prvá v poradí je “Jupiterská uzávierka”, ale o tej niečo až na budúce, pretože Saturn je Saturn a ten nepustí :)

Ako už možno viete, Saturn sa pred pár dňami otočil zo spätného chodu a pohol sa vpred. V septembri sa chystá s konečnou platnosťou opustiť znamenie Škorpióna, do ktorého zavíta opäť až o nejakých 30 rokov.

Blížiacim sa vstupom Saturna do znamenia Strelca sa za nami uzavrie jedna etapa a pred nami sa otvorí nová. Možno si spomeniete na niečo, čo sa odohralo vo vašom živote na konci roka 2012. Vtedy vstúpil Saturn do znamenia Škorpióna a odštartoval v našich životoch obdobie transformácie. Obdobie, počas ktorého postupne opadávalo zosušené lístie z korún našich myšlienkových stromov. Stromov utkvelých predstáv a presvedčení, aby v zemi postupne zotlelo a vytvorilo vhodnú a výživnú pôdu pre zrod niečoho nového. Pre mnohých neľahké obdobie, počas ktorého sme boli konfrontovaní s potrebou nechať zomrieť staré postoje, ale aj strachy oddeľujúce nás od iných a zároveň od nás samotných. V mnohých prípadoch aj s nutnosťou nechať odísť z nášho života ľudí, ktorí splnili svoju “misiu” a odovzdali nám to, čo bolo v ich možnostiach. Skrátka nechať zomrieť všetko, čo splnilo svoj účel a čomu sme už odrástli. Na druhej strane, niekde hlboko v nás čakali, a stále možno čakajú, na svoje vzkriesenie životné princípy a esenciálne kvality, ktoré z rôznych dôvodov neboli živou, respektíve aktívnou, súčasťou našich osobností a príbehov. Máme pred sebou posledný mesiac tejto neľahkej, no napriek tomu veľmi cennej a dôležitej, kapitoly nášho príbehu. To je ešte stále dostatok času na zamyslenie sa a rekapituláciu. Dostatok času na to, aby sme si uvedomili o čo v tých posledných necelých troch rokoch išlo, o čo sa tu vlastne hralo. Aké Saturnské strachy a mantinely nás možno ešte stále ťahajú späť do minulosti. A naopak, aké Saturnské skúsenosti, či múdrosť a pochopenie z prežitého, nás opatrne tisnú k pootvoreným dverám budúcnosti.

Saturn nám teda pomaly ale isto končí svoju púť pevným znamením Škorpióna, ktorá bola príležitosťou niečo v sebe a vo svojom živote prebudovať a postupne pevne a nanovo zabudovať do nášho „ja“. Niečo, na čom budeme môcť v najbližších „rokoch Strelca“ stavať.

 

I. Päť základných dimenzií nášho “Ja”

Život neustále plynie. Je nekonečným procesom evolúcie absolútneho vedomia, ako aj jeho jednotlivých častí, z ktorých sa skladá. Každá z týchto častí, každé individuálne vedomie, je súčasťou tohto procesu – príbehu – a zároveň je samostatným príbehom. Celý príbeh je obsiahnutý v prítomnosti „tu a teraz“, rovnako ako príbeh napísaný v knihe. Ak sa ale chceme stať súčasťou, vedomou súčasťou, tohto príbehu, musíme knihu otvoriť a začať čítať. Čiže musíme sa narodiť a začať čítať – prežívať – príbeh nášho života. Iba tak môžeme byť účastníkmi dôležitých skúseností, iba tak sa môžeme približovať k pochopeniu a poznaniu a iba tak môžeme rozširovať jednu z oných častí už spomínaného absolútneho vedomia.

Každý príbeh sa niekde odohráva. Na rôznych miestach, s rôznymi kulisami, s všakovakými aktérmi. U každého z nás je to tak. A teraz nemám vôbec na mysli existenciálnu rovinu, teda to, čomu zväčša vravíme život. Život vo svete a víre udalostí s neodmysliteľným komparzom. Ten je iba nekonečnou sériou obrazov bežiacich na premietacom plátne. Je iba jedným z viacerých rozmerov okamihu „tu a teraz“. Rozmerom, ktorým sme sa nechali pohltiť, kontinentom, ktorý nezriedka ako jediný vyčnieva nad hladinou šíreho oceánu nevedomia. Ja som však presvedčený, že tie kontinenty pod hladinou, tie rozmery nášho „Ja“, ktoré tak často púšťame zo zreteľa sú minimálne rovnako dôležité a zaujímavé.

1. VÝCHOD – ODKIAĽ

Sme všetkým tým, čo sme počas nášho života prežili a zažili, avšak zďaleka nie iba tým. Každý z nás si v sebe nesie otlačky kľúčových skúseností svojich predkov, ktorí tvoria našu rodovú líniu, no  nie iba tých. Rovnako si v sebe nesieme otlačky kľúčových skúseností nášho národa, našej rasy, a v konečnom dôsledku všetkých ľudí, ktorí tu, na Zemi, žili pred nami. Každý z nás je nekonečným príbehom neustále plynúcim z ďalekej minulosti do ešte vzdialenejšej budúcnosti. Možno je aj vám blízka teória reinkarnácie, ale keďže je príliš abstraktná a nepodložená osobnými skúsenosťami, neviete ju nijako zaradiť do života. Poradím vám spôsob, ktorým sa to dá. Predstavte si, že vaše minulé životy sú životy vašich predkov, hlavne teda tých kľúčových ako sú rodičia a starí rodičia. No nielen tých. Sú to aj životy predkov z dávnejšej minulosti, predkov, ktorých odkaz nesiete ďalej, alebo ktorých zásadná životná skúsenosť, často nimi nespracovaná, hrá vo vašom živote dôležitú rolu. Čo sa týka týchto minulých životov, ich predstava nie je to, pri čom by sme mali skončiť. Skutočnosť, že v nás naďalej žijú dôležití ľudia z nášho rodu je možné zažiť a zažívať ako súčasť našej každodennej reality. Tak či onak, minulosť sú korene, z ktorých vyrastá naše „Ja“. Minulosť je zároveň aj pôdou, v ktorej sú tieto korene zapustené, z ktorej si berú živiny a esencie pre svoj ďalší rast. A ako na potvoru to, čo tvorí našu najhlbšiu podstatu a je pre náš život nesmierne dôležité, je skryté našim očiam prípadne iným zmyslom. Rovnako ako korene stromu, ale aj základy, na ktorých stojí dom, a ktoré sú ukryté hlboko v zemi, pod povrchom. Minulosť je dôležitým rozmerom našej osobnosti a neradno na ňu zabúdať, alebo sa ju snažiť ignorovať. Je to Atlantída nášho „Ja“, skrytá pod hladinou oceánu nevedomia a čakajúca na svoje objavenie. V nej sú ukryté odpovede na otázky “odkiaľ“, „čo“ a „prečo“. A ak nevieš odkiaľ, ťažko budeš vedieť kam.

2. ZÁPAD – KAM

Myslím, že každý z nás už držal v ruke vlašský orech, mám na mysli plod ešte stále ukrytý v škrupine. Veľký vplyv na jeho kvalitu a stav má jeho minulosť, teda strom, na ktorom narástol. O tom sme sa už bavili, to je to „odkiaľ“. Vo vnútri, pod ochranným pancierom škrupiny sa však ukrýva aj jeho budúcnosť, čiže „kam“. Je isté, že ak ho vložíme do zeme, tak nič iné ako orech z neho nemôže vyrásť. Aké prinesie plody, to už záleží aj od pôdy, v ktorej bude rásť, ale aj od klímy a iných vonkajších vplyvov. Podobne je to aj s nami ľuďmi, len je to trochu zložitejšie. Jedným zo základných rozmerov nášho “Ja” je aj budúcnosť. Je v nás zakódovaná a je neustále s nami. V podstate každý z nás o nej vie, alebo minimálne tuší jej prítomnosť niekde hlboko v sebe a zároveň v nekonečných diaľavách mimo seba. Poznáte ten pocit, tú silu, ktorá vás ťahá na nejaké konkrétne miesta, k nejakým konkrétnym aktivitám, alebo k dôležitým rozhodnutiam, ktoré sú často až príliš iracionálne. Ak sa nám, aspoň z času na čas, podarí vymaniť sa spod rôznych tlakov a požiadaviek spoločnosti či okolia, väčšinou veľmi dobre vieme prečo sme tu, aký „strom“ by mal z nás vyrásť. Základné vzorce sú dané, tie nás viažu k minulosti ako v prípade spomínaného orecha. Akým spôsobom sa budú aktualizovať v budúcnosti záleží aj na nás. Ibaže táto budúcnosť, respektíve povedomie o nej, je spravidla prekrytá ťaživou realitou, akýmsi civilizačným nánosom a práve preto sa často stáva, že spojenie s týmto rozmerom nášho “Ja” nie je vôbec ideálne, ak vôbec nejaké je. Niet divu, minulosť a budúcnosť sú dva pomyselné konce línie, na ktorej sa rozprestiera náš príbeh. Tvoria dva dopĺňajúce sa protiklady, medzi ktorými panuje neustále napätie a z času na čas to medzi nimi aj riadne zaiskrí. Problém môže nastať, ak minulosť a budúcnosť, ale predovšetkým ich vzájomná interakcia a prípadné konflikty z nej plynúce nie sú súčasťou nášho vedomia. Čiže, ak si ich neuvedomujeme, alebo sa ich snažíme, majúc zviazané ruky požiadavkami a tlakmi okolia či každodennej reality, ignorovať a tváriť sa, že nič také neexistuje. Tak či onak, budúcnosť je náš vrodený potenciál, ktorý niekde „v diaľke“ čaká na svoju príležitosť a objavenie. Určite ste to už zažili, zvlášť v letnom období… ležíte si iba tak na mäkkej, voňavej tráve, hľadíte na nočnú, letnú oblohu posiatu hviezdami a premýšľate o živote. Hľadíte do vzdialenej budúcnosti a dumáte nad odpoveďami na otázky „ako“ alebo „kam“. Vedzte, že jedna z toho nekonečného množstva hviezd patrí iba vám, je to vaša hviezda, vaša budúcnosť, odpoveď na ňu, ale aj svetlo svietiace vám na cestu k nej.   

UMENIE SYNTÉZY I. (workshop)

Kde bolo, tam bolo… Niekedy v dávnej minulosti sa naša Zem zrazila s inou planétou (podľa vedcov to mal byť Mars) a odštiepilo sa z nej obrovské množstvo úlomkov, z ktorých na obežnej dráhe Zeme, po mnohých rokoch, vznikol Mesiac…

Kde bolo, tam bolo… Nie až v tak dávnej minulosti sa každý z nás príchodom na tento svet taktiež „zrazil“ s niečím veľkým a neznámym. Neuveríte, ale tiež to bola Zem aj s jej obyvateľmi. A keďže silnejší vyhráva, tak v tomto prípade ostala Zem celá a to, čo sa rozštiepilo bola naša duša (psýché)…

Kde bolo, tam bolo… Za pomoci astrologických symbolov a metafor by sa dalo povedať, že tam niekde na samom začiatku, v okamihu nášho narodenia, bol medzi Slnko a Lunu v horoskope každého z nás vrazený klin v podobe línie Asc. – Dsc. Tým došlo k vyššie spomínanému rozštiepeniu (odštiepeniu). Aj takto nejako sa dá opísať začiatok príbehu každého z nás, príbehu odohrávajúceho sa tu na Zemi a v tomto našom aktuálnom živote.

PRÍBEH… za tých niekoľko desaťročí som nenašiel lepší spôsob, ako pospájať do jedného živého a zmysluplného celku, navyše odhaľujúceho skryté súvislosti a vnútornú dynamiku systému, akékoľvek objekty môjho (a dúfam, že aj vášho) záujmu. Prirodzene sa v tomto prípade jedná o objekty, ktoré úzko súvisia s tzv. rozvojom osobnosti. A zdá sa, že som nebol ani zďaleka sám:

Niektorí autori, napr. Kirkegaard, tvrdia, že práve prostredníctvom autobiografického výberu (selekcie) sme sa stali etickými; keď rozprávame svoje životné príbehy, stávame sa zodpovednými za svoj život. Ricoeur túto zodpovednosť považuje za jadro pojmu „naratívna identita”, keď tvrdí, že vedomie seba vzniká iba v procese rozprávania príbehu. Carr ďalej tvrdí, že naše nepretržité úsilie dosiahnuť „význam” štruktúry a poriadku v priebehu našich každodenných aktivít a života má pevný základ v potrebe praktickej orientácie vo svete. Aby sme sa dostali ďalej v každodennom živote, potrebujeme, aby veci vzájomne súviseli, aby boli zmysluplné. Pre väčšinu z nás je „normálne” prežívať naratívnu koherenciu, t.j. „veci, ktoré robíme, nakoniec dávajú zmysel, súvisia spolu”. Funkciou narácií, napr. autobiografií, je potom jednoducho odhaliť štruktúry alebo významy, ktoré boli predtým implicitné alebo nerozpoznané, a takto zmeniť život a povýšiť ho na novú úroveň.

Budem rád, ak sa budem môcť na pripravovanom workshope podeliť s vami o nový pohľad na (váš) horoskop narodenia a inšpirovať vás v objavovaní seba či nových postupov v astrológii.

III. TAROT – s navigáciou na ceste životom…

Escape – ujsť môžeme pred sebou, ale aj pred životom samotným. Tento typ úniku je dočasný a predovšetkým iluzórny. A väčšinou vôbec nič nerieši. Útek, únik môže mať aj konštruktívny význam. A to vtedy, ak sa rozhodneme ujsť z podmieňujúcich a obmedzujúcich stereotypov. Ako rak, ktorý z času na čas zhadzuje pancier prekážajúci mu v raste, alebo motýľ opúšťajúci kuklu. Každý deväťročný cyklus je výzvou a zároveň aj príležitosťou stať sa úplnejším, celistvejším. Každý takýto cyklus nám ponúka možnosť prebudiť k životu niektorú z našich vnútorných postáv. Alebo niektorú z už prebudených opäť rozvinúť a posunúť tak o kúsok bližšie k naplneniu jej jedinečného potenciálu. 

Prvá úroveň, predovšetkým prvý rok, je o vynorení sa nových potencialít v podobe impulzov alebo podnetov prichádzajúcich z okolia. Tu treba mať na pamäti, že fungujeme na dvoch rovinách súčasne. Je to rovina existenciálna, súvisiaca s udalosťami a dianím vo vonkajšom svete a rovina psychologická, súvisiaca s dianím v našom vnútornom svete. V tomto kontexte okolie, z ktorého k nám prichádzajú impulzy je na jednej úrovni naším bezprostredným a reálnym okolím vo vonkajšom svete, na druhej, vnútornej, je naším nevedomím. Čiže ide tu o vynorenie nových potencialít, ktoré si hľadajú živnú pôdu pre svoj ďalší rast a vývoj. Jednoducho niečo v nás, niečo nové, sa prebúdza k životu. Toto niečo čoraz intenzívnejšie zamestnáva naše vedomie a snaží sa tak zapustiť korene v našom živote. Vo väčšine prípadov je toto niečo sprevádzané novými začiatkami aj v rovine udalostí.

Druhá úroveň je už o poznanie zložitejšia. Tu ide skutočne do tuhého. Potenciality z prvej úrovne nadobúdajú konkrétnu formu a podobu. Ak použijem jazyk fantasy, ktorý už akosi patrí k opisu tajomného, vnútorného sveta, tak potenciality nadobúdajú podobu anjelov budúcnosti. Aby to však nebolo také jednoduché, anjeli budúcnosti prichádzajú na scénu ruka v ruke s démonmi minulosti, nakoľko jedni aj druhí nie sú ničím iným, ako dvoma stranami jednej mince. A práve v samom strede celého cyklu, čiže v roku číslo päť, sa anjeli s démonmi dostávajú do vzájomného konfliktu. Otázka znie: “Kto zvíťazí?” V záverečnom, teda v šiestom, roku tejto druhej úrovne ide hlavne o to, aby sme sa postavili zoči-voči svojim anjelom a démonom. Aby sme si uvedomili ich pôsobenie, ich silu a predovšetkým to, čo pre náš ďalší vývoj znamenajú. Aby sme aj uprostred neľahkých udalostí, v spleti všetkých možných pocitov a nálad, vnútorných a možno aj vonkajších konfliktov, či protirečení a konečne všetkých tých výziev, ktoré chcú z nás vyžmýkať samotnú podstatu, dokázali vnímať pôsobenie týchto vnútorných postáv. Postáv, ktoré nás volajú vpred a otvárajú dvierka na „zlatej klietke“ našej podmienenosti, zdanlivých istôt a komfortu. A taktiež postáv, ktoré nám neustále našepkávajú, aby sme túto pomyselnú klietku neopúšťali. Aby sme zbytočne neriskovali zranenia a sklamania, ktoré si hlboko v sebe nesieme z nášho detstva, z našej minulosti. Pretože iba vtedy, keď si budeme pôsobenie týchto vnútorných síl a princípov vedomí, môžeme sa sami rozhodnúť čomu dáme prednosť. V opačnom prípade rozhodujú o ďalšom postupe práve tieto sily bez našej vedomej účasti.

Každý koniec v sebe skrýva nový začiatok    

7-8-9 Escape – plody

Siedmy rok, obdobie, v ktorom chuť a potreba niečo podniknúť, vypadnúť zo zabehaných stereotypov, je čoraz intenzívnejšia. Na existenciálnej úrovni sa často vrháme s nadšením do nových aktivít, vyrážame na cesty, meníme bydlisko, prácu alebo vzťahy… Zväčša sú to však iba kompenzácie, ktoré aj napriek tomu majú svoje opodstatnenie a svoju úlohu v celom tomto dianí a cykle. To, o čo tu skutočne ide sa v tomto roku často ešte úspešne ukrýva nášmu „vnútornému zraku“. Ak sme na predošlej úrovni podnikli prvé konkrétne kroky k naplneniu našich počiatočných podnetov a predstáv, tak v tomto období máme opäť chuť posunúť ich o ďalší kus k ich skutočnému naplneniu. Vymaniť sa z konvenčných spoločenských noriem a vtisnúť im pečať vlastnej individuality.

Pokiaľ bol predchádzajúci rok zameraný takmer výlučne na budúcnosť a nové obzory, tak v tomto opäť dajú o sebe výraznejšie vedieť nedoriešené veci z minulosti v zmysle známeho príslovia: „Ako zaseješ, tak zožneš.“ Ak budeme pozorní a vnímaví, tak  môžeme už v tomto období odhaliť pointu aktuálneho cyklu, ktorá vedno s témami z minulosti poväčšine vypláva na povrch. Nadišiel čas vhodný na uzatváranie nových zmlúv. A to nie len tých pracovných, partnerských, finančných a podobne…, ale aj zmlúv so životom a predovšetkým so sebou samým. Chutné plody, ktoré by mali v tomto období dozrievať sú predovšetkým výsledkom rovnováhy a spravodlivosti. Spravodlivosti, s ktorou pristupujeme k sebe a k ostatným, a ktorá dáva rovnakú šancu na život všetkým postavám nášho vnútorného sveta, alebo inak, všetkým životným princípom.

Epilóg. Ak náš pohľad nie je zameraný iba na vonkajší svet a dianie v ňom, ale je dostatočne ponorený aj do vnútra a vnímavý k vnútorným procesom, tak je možné, že v tomto roku pochopíme… Pochopíme, aby sme mohli uchopiť. Je chronicky známe, že toto je obdobie, v ktorom je zväčša nevyhnutné zavrieť za sebou jedny dvere (v konkrétnej životnej oblasti), aby sme mohli otvoriť dvere nové. Menej známe, no napriek tomu minimálne rovnako dôležité, je však aj to, že v tomto roku dozrievajú plody aktuálneho cyklu do tej miery, aby boli schopné uvoľniť semiačka nevyhnutné pre cyklus nasledujúci. Aby bola zachovaná kontinuita, aby bolo možné objaviť a uzrieť PRÍBEH. Príbeh aktuálneho cyklu, ale aj príbeh spájajúci navzájom jednotlivé cykly. Príbehy, bez ktorých môže byť všetko snaženie sa iba neustálym chodením v kruhu či tápaním v tme.        

II. TAROT – s navigáciou na ceste životom…

V predchádzajúcom článku sme si priblížili dianie pod povrchom. Obdobie, keď semiačko vypadne z oplodia, ktorým je naše nevedomie a začne sa jeho cesta za svetlom. Týmto semiačkom je vždy nejaký aspekt nášho „ja“, našej osobnosti, ktorý doposiaľ nerozvinutý čaká, kým ho objavíme a poskytneme mu priestor v našom živote. Taktiež ho môžeme vnímať aj ako zárodok konkrétnej vnútornej postavy, ktorá sa túži zrodiť do nášho vedomia a stať sa tak plnohodnotnou súčasťou nášho života. Chce zaujať svoje miesto v našom životnom príbehu, v našom „ja“ a naďalej sa rozvíjať. Dianie v prvej tretine deväťročného cyklu, čiže dianie takpovediac pod povrchom, je spravidla ešte nejasné a nekonkrétne. Niečo hlboko v nás sa začína prebúdzať, niečo vo vnútri sa hýbe, mrví. Cítime akúsi nespokojnosť s aktuálnym stavom a iba nejasne tušíme, kam by mali viesť naše nasledujúce kroky.

Stručné významy jednotlivých rokov

4-5-6 Démoni, na scénu – rast

Toto je obdobie, v ktorom začíname vnímať tvary a obrysy toho, čo sa chce stať súčasťou nášho príbehu. Postava (ďalší z aspektov nášho „ja“) sa postupne začína vynárať z hmly. Napriek tomu všetkému nie je vôbec jednoduché vpustiť ju do nášho života. Status quo, alebo inak, rokmi zabehnutý spôsob života, nám poskytuje pocit istoty, ktorého sa len neradi vzdávame. Aj keď na druhej strane, „pôrodné bolesti“ sú stále intenzívnejšie a nám je jasné, že tento proces je už asi nemožné zastaviť. Na existenciálnej úrovni sú súčasťou tohto roku často zmeny, ktoré otvárajú cestu novým skúsenostiam a prežitkom. To sú pootvorené dvere, ktorými nesmelo vstupuje do nášho života niečo, čo ešte donedávna odpočívalo hlboko v podsvetí našej duše.

Bod zlomu. Áno, nachádzame sa presne uprostred celého deväťročného cyklu. Symbolom pre toto obdobie je tarotová karta Veľkňaz. V tradičnom prevedení je to prvá karta v poradí, na ktorej je zobrazená viac ako jedna postava. Tu, presne tu, sa po prvýkrát stretávame zoči-voči s tým, čo sa na prvej úrovni len formovalo. Stretávame sa tu s našimi démonmi (doposiaľ spiacimi, nežitými princípmi) v pozitívnom či negatívnom prevedení. Odteraz už nebude nič ako predtým. Nezostáva nám nič iné, len démonov prijať, vyrovnať sa s ich existenciou a akceptovať ich prítomnosť v nasledujúcom životnom dianí. Už toto všetko stačí na to, aby na existenciálnej úrovni predstavovalo toto obdobie čas kríz, skúšok a výziev. Čas intenzívnej výmeny a komunikácie, zbierania nových skúseností a poznatkov, ktoré nám, v rôznych prevlekoch, prinášajú novoobjavené životné princípy.

Nachádzame sa v období vzťahov a nových partnerstiev. Počiatočná hrôza z démonov opadla. Stali sa neodškriepiteľnou súčasťou nášho príbehu. Bolo by predsa škoda s nimi nespolupracovať a nevyužiť tak ich obrovský potenciál. Nech už nám priniesli do života viacej toho „dobrého“ alebo viacej toho „zlého“, v každom prípade nám umožnili pochopiť skutočnosť, že každá minca má dve strany. Skrátka, že všetko zlé je aj na niečo dobré. Vždy záleží iba na nás, ako sa dokážeme zbaviť svojich skostnatených reakčných postojov a veľakrát už nefunkčných póz. A ako ich dokážeme nahradiť niečím, čo sme doposiaľ odmietali a nechceli vidieť. Nie je ničím výnimočným, že na existenciálnej úrovni si naši vynorivší sa démoni ako doposiaľ opomínané životné princípy, berú na seba podobu našich skutočných partnerov, nech už sa jedná o súkromnú alebo pracovnú oblasť.

 

I. TAROT – s navigáciou na ceste životom…

Uznajte, že nie je od veci, hlavne ak putujete takou rozľahlou a neprebádanou krajinou ako je sám život, z času na čas skontrolovať svoju aktuálnu polohu. Pozrieť si, aký úsek už máte za sebou, kde sa práve nachádzate, prípadne aký náročný terén je ešte pred vami. Nehovoriac už o situáciách, kedy má človek pocit, že sa motá v jednom kruhu a netuší kde je sever.

Pomerne jednoduchou, no zároveň informačne bohatou metódou sú “osobné ročné vibrácie” a s nimi súvisiace deväťročné cykly. Informačne bohatou vtedy, ak viete s ňou pracovať, prípadne ak používate metódu Tarotových konštelácií. Na ich interpretáciu sa už dnes bežne používajú okrem čísel aj tarotové karty.

Z dátumu narodenia sa vypočíta číslo, a s ním súvisiaca tarotová karta, pre ktorýkoľvek osobný rok, to jest rok od jedných narodenín po ďalšie narodeniny.

Príklad:  Povedzme, že som sa narodil 5.10.1970 a chcem si vypočítať, v akom roku sa nachádzam teraz, v januári 2015. Zoberiem si môj dátum narodenia 5.10.1970 a rok narodenia (1970) vymením za rok, v ktorom som mal posledné narodeniny (2014), v našom konkrétnom prípade teda dostanem výsledný dátum 5.10.2014. V tomto dátume spočítam všetky čísla tak, aby bolo na konci jednoduché číslo…

                                    5+1+0+2+0+1+4=13=1+3=4

Výsledkom je číslo roku 4, ktoré platí až po nasledujúce narodeniny, ktoré nastanú v našom prípade 5.10.2015. Po týchto narodeninách sa posuniem do roku číslo 5.

Toto všetko sú už chronicky známe výpočty a informácie z literatúry, či internetu. No pokiaľ viem, tak sa skoro vždy berú do úvahy iba jednotlivé roky a ich charakteristika. Ale to nie je v dnešnej dobe nič nové a už vôbec nie výnimočné. Nech sa jedná o numerológiu, astrológiu, či tarot, vždy sú stredobodom záujmu jednotlivé prvky, čísla, karty, roky, udalosti, tranzity, aspekty… A tak je pozornosť sústredená na jednotlivé stromy a hustý tmavý les, v ktorom sa často bezvýsledne motáme, pre nás vlastne neexistuje. Niet potom divu, že sa v ňom nevyznáme a nedokážeme sa v ňom zorientovať. Netvrdím, že informácia o tom, aký životný princíp je v aktuálnom roku v popredí záujmu je úplne bezcenná. Naopak, každý vhľad do situácie, ktorý nám dopomôže k vedomejšiemu vnímaniu a prežívaniu reality sa cení. Pravda je však taká, že ak chcete komplexnú odpoveď či informáciu, rovnajúcu sa syntéze celého cyklu, prípadne viacerých cyklov, a pochopenia ZMYSLU toho všetkého, tak analýza jednotlivých rokov nestačí. Takže, pokiaľ nenájdete príbeh týkajúci sa vás a vášho života, spájajúci jednotlivé roky do deväťročných cyklov a nenájdete súvislosť medzi jednotlivými deväťročnými cyklami, verte, že ste nenašli to, čo skutočne hľadáte a potrebujete nájsť.


Stručné významy jednotlivých rokov

1-2-3 Hľadanie vízie – klíčenie

Počiatočný rok v deväťročnom cykle je rokom semiačka. Je to rok, v ktorom sa stretávame s novými impulzmi a podnetmi, či už pochádzajú z okolia alebo z nášho vnútra. To neznamená, že v ostatných rokoch sa so žiadnymi novými impulzmi nestretnete. No tie, ktoré sa objavia v roku číslo 1 sú oveľa dôležitejšie. Otvárajú a naznačujú tému, ktorá by sa mala rozvíjať v rámci celého cyklu. Zásadnú tému v súvislosti s rozvojom a realizáciou nášho jedinečného potenciálu. Na existenciálnej úrovni (úrovni udalostí) je možný nejaký nový začiatok. Dôležitejšie ale býva to, čo sa odohráva na úrovni psychologickej (vnútornej)…

Druhý rok v poradí je o hľadaní zázemia a pôdy pre semiačko z predošlého roku. Impulz z predchádzajúceho roku si musí nájsť a vybojovať miesto vo svete vonkajšom a predovšetkým vnútornom, aby ho bolo možné v nasledujúcich rokoch ďalej rozvíjať. Je potrebné vysporiadať sa z protichodnými názormi a tendenciami. Zvládnuť vlastné pochybnosti a urobiť dôležité rozhodnutia. Zvážiť rôzne alternatívy a popritom vnímať aj vnútorné volanie. Na existenciálnej úrovni sú súčasťou tohto roku rôzne nové a inšpirujúce kontakty. Tie môžu byť zásadné pre ďalší postup. No a v neposlednom rade je dôležitou témou tohto obdobia téma osobných zdrojov. Či už tých hmotných, ale opäť hlavne tých vnútorných v podobe našich jedinečných vlôh a schopností…

Tretí rok je rokom klíčenia. Je to obdobie, v ktorom viac ako inokedy záleží, ako sme na tom s našou kreativitou. Pretože tu musíme v tvorivom a kreatívnom procese spojiť impulzy z prvého roku s možnosťami, ktoré nám ponúka prostredie a vlastné zdroje z druhého roku. Ak náš počiatočný impulz obstál v prvom kontakte s okolím, ak si našiel zdroje (vonkajšie aj vnútorné), z ktorých môže nasávať podporu a výživu, nastal čas pre víziu. Toto je rok, v ktorom by predstavy o budúcom vývoji mohli a mali dostať jasnejšie a konkrétnejšie obrysy. Je to rok tehotenstva. Na psychologickej úrovni ideového. A nezriedka aj citového, ktoré sa navonok prejavuje v podobe zaľúbenosti. Na úrovni existenciálnej často tehotenstva skutočného…